Náhodný hrdina: Show o osvobození Čech osvobodila dědečka i vnuka

By Redakce in Inspiruji 21.5.2015  0 Comment

(Rozhovor) Když jsem populární one man show Accidental Hero (Náhodný hrdina) viděla v Plzni během Slavností svobody poprvé, plakala jsem. Od té doby uplynulo několik let. Autor a současně i jediný herec dojemného představení ušel dlouhou cestu. Během ní odhalil ještě více z neuvěřitelného příběhu svého dědečka Matta Konopa, který v roce 1945 osvobozoval západní Čechy. Dědečka, který sice vyrůstal ve Spojených státech, ale jeho prvním jazykem byla čeština. 

Patrick pravidelně v květnu jezdí do ČR, aby zde odehrál show, kterou vyjadřuje poctu svému dědečkovi. Každý rok se mu přitom podaří najít ještě více indicií, setkat se s dalšími lidmi, kteří jeho dědečka pamatují. Ať už jako pohledného důstojníka americké armády, nebo seniora, který se koncem 70. let vydal za železnou oponu, aby ještě jednou viděl zemi svých předků. S Patrickem jsme si povídali o náhodách, o svobodě a osvobození, o propojení historie a současnosti.

Vaše show nese název Accidental Hero (Náhodný hrdina). Pátrání po příběhu vašeho dědečka, je plné náhod. Věříte v osud?

Věřím, že se nám děje mnohem víc, než jsme schopni pochopit. Každé nyní i každé potom mě najednou vhodí do jiného světa, kde si uvědomím, jak jsou věci propojené. Myslím, že mnoho z nás je předurčeno k tomu, abychom milovali příběhy s neřízenými náhodami, protože nám připomínají, jak sami plujeme životem. Myslíme si, že náš život je daný, ubírá se určitým směrem. Jenže pak se otevře řada dveří a my jsme změněni. Takové je to třeba když se zamilujeme. Nebo když cestujeme. A prostřednictvím příběhu jako je Accidental Hero, se vlastně zamilujete do zábavného, ale prostého charakteru. Cestujete v jiném světě a čase, aniž byste se zvedla ze židle.

Podělíte se s námi o to, jak to všechno začalo? Co bylo na začátku a jak se celý příběh vyvíjel?

Celá show začala jako vánoční dárek. Moje sestra našla dědečkovo zapomenuté zápisky o druhé světové válce a připravila mi jejich kopii. V té době byl dědeček už dvacet let po smrti a já jsem se vzdal naděje, že se kdy dovím, co během války vlastně prožil. Stejně jako mnoho vojáků ani on o svých zkušenostech nevyprávěl. Jako dítě mě to velmi trápilo, protože jsem miloval válečné filmy a chtěl jsem vědět, jestli byl můj dědeček válečným hrdinou a zda někoho zabil. Mimochodem – to je důvod, proč mnoho válečných veteránů o svých zážitcích nepovídá – dostávali by tolik stupidních otázek.

Takže když jsem otevřel dárek od své sestry a začal jsem číst dědečkův příběh, nemohl jsem tomu uvěřit. Seděl jsem sám v rohu pokoje, ignoroval jsem rodinu, která si užívala vánočních chvil. Asi jako osmiletý kluk, který zrovna dostal nejlepší dárek na světě. A pro mě ten příběh byl nejlepším dárkem, který jsem kdy dostal. Byl jsem tím od té doby po celých deset let jako posedlý. Pokaždé, když show hraju, stane se něco neobvyklého – třeba jen v příbězích, které mi lidé po skončení představení vyprávějí. Poprvé, když jsem hrál v Plzni, čekal na mě muž s dopisy, které můj dědeček posílal v 70. letech jeho matce. Ve Spojených státech zase slýchám příběhy od veteránů z druhé světové války nebo od jejich dětí. Takové momenty, kdy se propojuji s publikem, se pro mě staly nejoblíbenějšími částmi show. Lidé mi jako dar přinášejí své příběhy.

Proč jste se rozhodl příběh o svém dědečkovi hrát? Jak to změnilo váš život?

Byl jsem tak posedlý příběhem svého dědečka, že jsem o něm vyprávěl komukoli, kdo byl schopen poslouchat. A obvyklou reakcí bylo něco ve smyslu „jé, měli by o tom udělat film“. Na to jsem říkal: „jo, někdo by měl“. A jednoho dne mi vnitřní hlas řekl: „na co čekáš?“. Bylo to jako by mi někdo řekl, že to mám udělat, a tak jsem se rozhodl. Nedlouho poté jsem zkoušel napsat scénář. A pak jsem jeho koncept přečetl před asi 50 přáteli. A potom jsem podnikl první cestu do České republiky. Děly se mi zvláštní náhody, podobně jako mému dědečkovi. Po návratu do Ameriky mi lidé říkali, abych show zahrál. A od té doby to dělám. Vše trvalo asi pět let a pracoval jsem se třemi režiséry, než se show dostala do své dnešní podoby.

V květnu 2015 zahrál Patrick svoji show pro domažlické studenty    

Lidé, kteří vaši show neviděli, jsou určitě napjatí, o čem je. Můžete to, prosím, stručně prozradit?

Můj dědeček bojoval s Americkou armádou během druhé světové války ve Francii a dostal se do Německa. Byl šťastný, že se dožil konce dubna 1945. Poslední týden války se jeho příběh, který byl do té doby podobný ostatním, zvrtl do něčeho většího. Byl vybrán, aby vedl předvoj své divize a osvobodil jihozápadní část Československa. Čeština byla jeho prvním jazykem. Česky mluvil na farmě ve Spojených státech. Vlastně se začal učit anglicky až v šesti letech, a proto měl vždy český přízvuk. Znalost českého jazyka ho předurčila k riskantnímu počinu, totiž vydat se za německé hranice, aby se dostal do země svých prarodičů.

Nejprve se dostali do malé vesničky Klenčí, odkud pocházela rodina z maminčiny strany. V Klenčí se setkal s místní odbojovou skupinou. V jejich rodném jazyce jim (k jejich překvapení) oznámil, že jsou osvobozeni. Následně je nechal zvolit provizorní místní radu a vydal se ven, aby pročistil okolí. Obyvatelé z Klenčí ho nazývali „jedním z nich“, protože hovořil česky a nesl jméno, které v Chodsku bylo běžné (Konop). Než se dostal do Domažlic, lidé už o něm věděli, takže pro něho vyrobili transparenty, nosili ho na ramenou a provolávali ho svým osvoboditelem. Tato zkušenost mého dědečka změnila. Předtím věděl jen málo o svých českých kořenech. Svou minulost chtěl nechat za sebou. Ale v Chodsku se tváří v tvář setkal s tím, kdo skutečně byl. Zjistil, co to je být Čech. To v něm spustilo posedlost vším, co bylo české. A nyní se to rozšířilo na mě a mé každoroční návštěvy Česka, v době, kdy kvetou šeříky.

Vraťme se ještě na skok k začátkům vaší show. Vzpomínáte si na to, když jste ji poprvé hrál? 

Tu noc, kdy jsem show poprvé hrál, seděl v první řadě veterán z druhé světové války a já jsem z něho cítil jistou energii, ve chvíli, kdy jsem připomínal dědečkovy zkušenosti z pláže Omaha. Ten veterán přežil vylodění v Den D, viděl, jak mnoho jeho spolubojovníků kolem umírá – byli to přátelé ztracení první den boje. Nepředpokládal jsem nějaké emocionální propojení, které jsem nakonec cítil. A tento zážitek mě naučil nechat emoce během show svobodně se projevit. Příběh otevírá kanál mezi publikem, a to pro jakékoli vzpomínky a emoce, a mým úkolem je udržet tento kanál čistý. Stalo se to, když jsem hrál poprvé, a pokračuje to bez ohledu na místo, kde hraju.

Hrajete v České republice i v USA. Liší se reakce lidí? A v jakých částech show?

Američané znají jen svobodu a většinou ji považují za samozřejmou. Takže prostřednictvím mého dědečka mohou zažít to, co Češi zakoušeli ve 20. století – od Hitlera po komunismus. Mají jiný pohled na význam svobody. Po skončení show v Americe se mě mnoho lidí ptá na českou historii a chtějí o ní vědět víc, stejně jako o tom, jaké to bylo žít v nesvobodě. Vyprávím jim příběhy, které mi říkají přátele v ČR – o tom, jak byly rodiny zavírané do německých koncentračních táborů, nebo o tom, jak komunisté vyhodili tatínka z univerzity a donutili ho k manuální práci.

V České republice cítím, že publikum se kolektivně stane součástí příběhu ve chvíli, kdy dědeček překročí hranice Československa. Od tohoto bodu až do konce show je to vždy magické a představení to ovlivňuje. Když můj dědeček oznámil konec války v Plzni (amplionem bylo přenášeno na náměstí, pozn. aut.), společně s davem zpívali Kde domov můj. Píseň, kterou se naučil jako chlapec v Americe. Pravidelně jsem v té chvíli plný emocí. České publikum rozumí této nuanci mnohem lépe než Američané. Je to přece česká hymna. Je to jejich země, která byla osvobozená. A publikum ví, že svoboda po konci druhé světové války trvala pouhé tři roky. A já vím, že oni to ví. A moje srdce je zlomené, protože vím, že můj dědeček se nedožil dne, kdy jeho milované Čechy znovu získaly svobodu. Takže během této scény, kdy hraju dědečka, jak oznamuje konec války, cítím hořkosladké emoce českého publika, jako by se promítalo 20. století – krátká svoboda, zmařené naděje, šance začít znovu. Můj dědeček přišel s armádou, která přinesla ideje, a pak američtí vojáci odešli. Moje země určitě není perfektní. Ale jsem hrdý na to, že jsme v roce 1945 přinesli svobodu. A v roce 2015 jsem se vrátil, abych vyprávěl příběh o svobodě. Americké publikum nerozumí komplexnosti příběhu. Češi ano. To je důvod, proč se stále vracím.

Autor s americkým velvyslancem v ČR

Vaši show jsem viděla několikrát. Miluju vtipy vašeho dědečka. Jsou prostě české. Rozumíte jim teď, když jste poznal české lidi, více?

Ano! Tolik věcí kolem mého dědečka nyní dává smysl. Způsob, kterým se nevědomě dostával z jedné nebezpečné situace do druhé a nevnímal to, to je přece klasická česká komedie. A když jsem byl malý kluk, byl jako klaun. Hrál rukama loutkové divadlo a dělal si legraci z mojí babičky a ostatních dospělých. Byl malým chlapcem v těle starého muže – a to jsem pochopitelně miloval. Uměl také hrát na mnoho hudebních nástrojů, miloval zahradničení, procházel se se psem v lese – není to vlastně obraz Chodska? A pochopitelně miloval pivo.

Jaký ještě byl váš vztah s dědečkem. Pomohla vám skutečnost, že ho v představení ztvárňujete, porozumět mu více?

Obdivoval jsem ho. Vždycky jsem se těšil, až ho uvidím, protože byl zábavný. Jedl jídlo, které nikdo jiný nejedl. Zpíval písně, které jsem nikdy předním neslyšel. Tropil si legraci z ostatních dospělých. Tím, jak hraju představení a stárnu, stále více oceňuju radost, kterou nacházel v jednoduchých věcech, jako byly třeba procházky krajinou. Odlišoval se od všech, které jsem znal a myslím, že to bylo jeho zvláštním vztahem k předkům. Slýchal jejich příběhy o Staré zemi. Vyrůstal v oddělené komunitě v Americe, kde se ale mluvilo česky. A pak osvobozoval vesnice svých prarodičů. Ale když se stal starým mužem, tohle všechno už bylo pryč. Jeho prarodiče už nežili. Komunita, kde vyrůstal, už nemluvila česky. A Češi v jeho Staré zemi už neměli svoji svobodu. Tak o tom všem psal. Protože jen on to vše zažil a viděl. Věděl, že tyhle zkušenosti by s ním zemřely, pokud by je nesepsal. Zdá se, jako kdyby byl vybrán k tomu, aby o všem vyprávěl. A já tomu rozumím, protože cítím jakousi podobnou vyvolenost – k tomu, abych vyprávěl jeho příběh.

Na konci vašeho představení zazní slova – někdy věci přeskočí generaci. Co to pro vás znamená?

Dědeček měl roztržky se svou ženou i svými sedmi dětmi. Pamatuju si, že na jeho pohřbu jeden z mých strýců s nepřítomným pohledem přehlížel místnost, pak vzdychl a řekl: nikdy jsme si nerozuměli. Když jsem psal scénář, zavolal jsem jinému strýci a zeptal se ho, jestli je v pořádku, když zmíním ono napětí mezi starým mužem a jeho rodinou. Můj strýc odpověděl takhle: Pate, musíš říct pravdu.

Ačkoli měl dědeček potíže vycházet se svými dětmi, neměl potíže vycházet se mnou. Myslel jsem si o něm, že je báječný. A nevnímal jsem problémy zbytku rodiny. Samozřejmě, že je miloval. Ale byl komplikovaný. Se mnou ale komplikovaný vztah neměl. A jeho láska byla čistá jako pramen vody.

Na konci show také zazní, že když vyprávíte příběh svého dědečka, osvobozuje vás to. Co svoboda nebo osvobození znamená pro vás osobně?

Je to tak trochu žert, který pronáším sám k sobě. Nikdy předtím jsem nenapsal ani nehrál one-man show, ale vždycky jsem o tom přemýšlel. Byl jsem tím, co jeden autor označil za „skrytého umělce“ – někdo s duší umělce, ale nedostatkem kuráže. Strávil jsem kariéru v umělecké sféře, ale v oblasti byznysu. Sháněl jsem peníze pro jiné umělce, aby mohli vystupovat. Stál jsem ve stínu sebe sama. Takže ten scénář jsem napsal jako výzvu, abych se konečně stal umělcem a realizoval svůj osud.

Pokaždé, když tu větu pronáším, podívám se na publikum a myslím na to, jak jsem vděčný, že mě dědečkův příběh osvobodil. Stal jsem se umělcem. Děkuju, dědečku. A nová identita mi umožnila dostat se na místa, která bych jinak neviděl. Tak třeba před osmi lety jsem poprvé přijel do ČR, abych pátral po dědečkových stopách. Když jsme byli v Praze, hlas uvnitř mě řekl – jednou tady budeš hrát svoji show. A povedlo se. Když jsme byli v Patton Memorial v Plzni, hlas řekl – a budeš ji hrát i tady. A hrál jsem ji. Když jsme byli v Domažlicích, hlas napovídal, že ji budu hrát i tam. A nejen to. Nyní je v Domažlicích bronzová deska, která připomíná mého dědečka. Takže ano, jsem nyní umělcem. A současně jsem se osvobodil od toho, abych ignoroval své české kořeny. Stejně jako můj dědeček v posledním týdnu války.

Když se dotknete helmy Matta Konopa, přinese vám to štěstí

Už jsme zmínili, že jste hrál svoji show v zemi svých prarodičů. Jaké to bylo? A přijdete znovu?

Ano, přijedu kdykoli, o to budu požádán! V mém městě, Minneapolis, máme jedno z nejlepších muzeí umění v Americe, sbírka zahrnuje i práce evropských umělců. A je tam jen jeden exponát automobilu. Není to Rolls Royce, Ferrari ani Cadillac. Je to Tatra z roku 1936, české auto, které bylo vyrobené během první republiky. To auto je spojené s mým dědečkem, když byl mladý otec, a s narozením mé matky. Takže nyní je deska vyobrazující mého dědečka na náměstí v Domažlicích a Tatra jen pár mil od mého domova.

A každé jaro, v době, kdy se staví májky a rozkvétají šeříky, opouštím Minneapolis, abych přinesl dědečkův příběh zpět do Čech. Jak se cítím? Tak, že žiju nádherný život. Nyní mám v ČR přátele, kteří mě provází a doprovází k úžasným zážitkům. Když jsem v Česku, vidím ve všem krásu – v architektuře, v krajině, v dlažebních kostkách, v lidech. Stejně jako můj dědeček. Psal zejména o nádherných ženách – a i v tom s ním musím souhlasit. A protože historie Čech je komplikovaná a stejně i český jazyk, vím, že nikdy nevyčerpám bohatství, které na mě v zemi mých předků čeká. Z nějakého důvodu bych taky rád řídil Tatru. Nemám české ručičky, jen těžko přitluču hřebík. Ale snad mám českou duši.

Mám ráda příběhy se šťastným koncem. Ačkoli ten Patrickův ještě neskončil a věřím, že i příští rok najde další zajímavou část do skládanky příběhu svého dědečka, má zatím šťastné intermezzo. Letos – 70 let poté, co Matt Konop osvobodil Domažlice – mu zde byla odhalena bronzová deska. Přináší štěstí. Stačí si jen pohladit Mattovu helmu.